Farní kostel Narození Panny Marie
ve Starém Bohumíně

 
 
     " ... Farní kostel, jenž se zpravidla stal dominantou města, byl vesměs budován přednostně a po několik dalších staletí pak docházelo často k jeho dostavbám ba i přestavbám. ... V počátcích i prvních stoletích čněl mohutně nad přízemními nebo jednopatrovými domky a domečky. Románská a zejména pak gotická klenba na vznosných pilířích i světlo pronikající vysokými okny spolu s výzdobou vytvářely prostor, který přenášel obyvatele města z jejich stísněných obydlí a životních starostí do jiného světa, nesouměřitelného s prostotou ba ubohostí lidského údělu, a přesto světa, ke kterému se člověk mohl přibližovat. ... "
 
                                                                                                             Hoffmann, F.: České město ve středověku.
                                                                                                             Praha, Panorama, 1992, s. 311
 
 
     Počátky farního kostela Narození Panny Marie ve Starém Bohumíně - nejstarší kulturní památky na území Bohumína, jehož duchovními správci byli někdy kolem poloviny 13. století ustanoveni Otcové benediktýni (zdejší klášterní komunitu údajně tvořili probošt a šest dalších řádových bratří) z domovského kláštera Tyniec koło Krakowa (PL), zůstávají díky nedochovaným historickým záznamům poněkud zahaleny tajemstvím - první dřevěná kaple zde snad stával již na přelomu 12. a 13. století.
     Tato dřevěná kaple byla ale nahrazena gotickým zděným kostelem nejspíše již mezi lety 1320 - 1400.
 
     " ... Původní obvodové zdivo kostelní lodi a presbytáře je podle všech formálních znaků středověké, gotické a s jeho výstavbou můžeme na základě analogií počítat někdy po roce 1300.  ... "
 
        Prix, D.: Zpráva o posouzení nálezů v podkroví kostela Narození Panny Marie ve St. Bohumíně  (2004)
 
       Georg z ansbašské větve Hohenzollernů, který získal tvrz a město Bohumín v roce 1523 - okolní vesnice mu byly předány až o čtyři roky později (1527), a později také jeho syn Georg Friedrich Hohenzollern se začali přiklánět místo ke katolictví k protestantismu augsburského vyznání (jejich dědici - braniborští kurfiřti - tíhli pro změnu ke kalvinismu) a místní obyvatelstvo podle zásady: "Čí země, toho víra" bylo "přinucováno" k přijetí víry své nové vrchnosti.
 
    " ... Na bohumínském panství, jehož majitelé - braniborští markrabí - byli horlivými šiřiteli protestantské víry, přiznával se již v roce 1580 skoro všechen lid k protestantské víře. ... "
 
                                 Šíma, B.: Z kroniky města Bohumína a jeho okolí od poloviny 15. do konce 17. století.
                                  In: Bohumín. Studie a materiály k výstavbě města. Ostrava, Profil, 1976, s. 80.
 
    Bohumínský kostel byl Otcům benediktýnům údajně již v roce 1530 odebrán a svěřen do péče protestantských pastorů augsburského vyznání - nápisy, které umístili na stěny bohumínského kostela Otcové benediktýni, byly odstraněny téměř až o sto let později na základě nařízení těšínského kníže Václava Adama.
     Jediný doposud známý protestantský pastor Jiří Floderus rodem z Fryštátu se v Bohumíně připomíná v roce 1620 v souvislosti s dokončenou rozsáhlou renesanční přestavbou kostela - do nově postavené kostelní věže pořídil dva zvony s velkým obsahem stříbra zhotovené v opavské zvonařské dílně Hanse Knauffa, z nichž větší o hmotnosti 1.200 kg a průměru 124 cm se dnes nachází v Remscheinu (BRD) a menší o hmotnosti 650 kg a průměru 103 cm ve Woppertal - Nachstebrecku (BRD).
 
     O pozvolném návratu ke katolicismu docházelo teprve od roku 1621 - po porážce žoldnéřského vojska Johanna Georga Krnovského, syna krnovského knížete a braniborského kurfiřta Joachima Friedricha. Tehdy totiž císař Ferdinand II., který dne 22. ledna 1621 definitivně zbavil odbojného krnovského knížete bohumínského a bytomského panství, potvrdil zástavní právo na Bohumín a Bytom ze dne 17. května 1618 pražskému bankéři Lazaru II. Henckelovi z Donnersmarcku a Vösendorfu hlásícímu se k protestantskému pietismu
     Bohumínský kostel, jehož patronát si nyní vymínil pro sebe samotný panovník, byl protestantům odňat někdy v druhé polovině roku 1629 (po odprodeji Bohumína Eliáši Henckelovi - 26. května 1629) - ještě téhož roku se stal zdejším novým duchovním správcem P. Jan Fridrichowski.

     "Bohumínský kostel zůstal pod císařským patronátem až do roku 1918 - vlastně do července 1920, kdy patronát převzal prezident ČSR."
 
                                                                                               Jakvert, J.: Nový Bohumín 1847 - 1947.
                                                                                               Nový Bohumín 1947, s. 10.
 
     Když však Otcům benediktýnům z Tyńca koło Krakowa byl v "restituci" navrácen orlovský klášter (ekonomické zázemí kláštera jako osady např. Orlovou, Lutyni, Rychvald, … ale navráceny nebyly), dovolil jim proto vratislavský biskup Msgre Karel Fer-dinand Waza v roce 1631 převzít právě uvolněné bohumínské farní obročí, které tehdy zahrnovalo osady: Bohumín, Dvorek, Gorzyce (PL), Chałupki (PL), Kopytov, Łaziska (PL), Olza (PL), Pudlov, Rudyszwałd (PL), Šunychl, Vrbice, Zabełków (PL).
     Prvním orlovským opatem sídlícím v Bohumíně se tak stal P. Athanasius Stanislawski OSB - on a jeho nástupci se ale většinou zdržovali v mateřském klášteře a zde se nechali zastupovat komendáři.
 
     " ... Opatové se dali zastupovati komendáři, mnichy z tynieckého kláštera, kteří vedli často dosti pohoršivý život - zanedbávali v přifařených kostelích bohoslužby ... v městečku i na faře provozovali hudbu, tanec a jiné nepřístojnosti ... "
 
                                                Jungnitz, J.: Visitationsberichtete General - Vicariat zu Friedek: Historisch -
                                 Topographische Beschreibung des Breslauer k.k. Diöcesantheils. Breslau 1904, s. 6 - 7.
 
     Pro soustavné zanedbávání svých povinností správců bohumínské farnosti jim bylo zdejší farní obročí v roce 1669 odebráno a na uprázdněné místo bohumínského faráře až do příchodu Menších bratří - františkánů z domovského kláštera v Katowicach - Pa-newnikach (PL) v roce 1993 jmenováni diecézní kněží.
 
     V roce 1668 farníci z přifařených obcí z Olzy, Gorzyc a Łazisk na své náklady přistavěli ke kostelu ze severní strany kapli sv. Jana (ke změně jejího zasvěcení na kapli sv. Jana Nepomuckého mohlo dojít až po kanonizaci onoho světce, která se uskutečnila dne 19. března 1729 v bazilice S. Giovanni in Laterano) a z jižní strany o několik let později (nejpozději však v roce 1688, kdy biskupský vizitátor P. Martin Theofil Stephetius - arcikněz opolské kolegiální kapituly sv. Kříže - ve své vizitační zprávě zmiňuje o jižní kapli jakožto svému účelu již plně sloužící) kapli Panny Marie Růžencové (přestavěné do dnešní podoby v roce 1721) - půdorys kostela tak na krátko získal na tvar latinského kříže.
     Pod podlahou severní svatojánské kaple byla na náklady majitelů bohumínského panství někdy v této době také zřízena krypta o rozloze cca 20 m2 do níž se pohřbívalo až do 2 1/2 18. stol - náhrobní kameny zde pohřbených duchovních a šlechticů umístěné v podlaze kaple byly údajně v roce 1900 zakryty novou dlažbou.
 
    V noci z 14. na 15. dubna 1779 byl neznámou zlodějskou bandou vykraden místní kostel tak dokonale, že nic, co mělo cenu, zde nezůstalo - škoda byla tehdy vyčíslena na neuvěřitelných 1.968,- rýnských zlatých.
 
     " ... Ve farním kostele Narození Panny Marie v Bohumíně se nachází celkem sedm starobylých oltářů s kamennými plastikami. ... Nedávno obnovený mramorový hlavní oltář s dřevěným nadstavcem na němž je umístěn stářím dosti sešlý obraz Narození Panny Marie pořídil v roce 1686 bývalý duchovní správce P. Valentin Josef Alexandr. ... V lodi kostela se pak nacházejí čtyři oltáře: sv. Antonína z Padovy, sv. Barbory (zhotoven roku 1630 řezbářským mistrem Leopoldem Sochatzym v Ratiboři), sv. Josefa (v roce 1686 zásluhou P. Valentina J. Alexandra zcela obnoven) a Svatého Kříže. ... V severní kapli se nachází oltář sv. Jana Nepomuckého a v jižní mariánský oltář s obrazem Panny Marie Růžencové od neznámého autora a s dvěma dřevěnými figurami. ...
     V kostele se dále nachází dřevěná křtitelnice, zpovědnice a varhany. ... "   
 
                                               Zemský archiv v Opavě, ZAO; fond: Generální vikariát v Těšíně (1720 - 1940).
                                                                             Inventář bohumínského kostela (1804) - inv. 311, karton č. 1.
 
     Snad největší škodu utrpěl kostel dne 22. srpna 1850, kdy uhodil blesk do věže kostela pokrytou tehdy ještě šindelem tak nešťastně, že následný požár značně poškodil nejenom samotnou věž, ale z větší části také krov jehož padající trámy prorazily klenbu kostelní lodi - z kostelního inventáře se podařilo zachránit jen malá část.
     Do roku 1853 byla dokončena oprava střechy a klenby nad kostelní lodí - původní gotická křížová klenba byla nahrazena klenbou valenou s freskami, čímž z trojlodního kostela vznikl jednolodní (díky snížení výšky nové klenby kostelní lodi o několik metrů se kružby dvou původních gotických oken dodnes dochovaly na půdě kostela). Rekonstrukce věže, která tehdy ztratila cibulovou báň s lucernou a obdržela jehlancovou střechu, byla realizována teprve až v roce 1854.
 
     Dnešní podobu získal kostel až za rozsáhlé rekonstrukce v letech 1910 - 1911, která se uskutečnila z příkazu C.k. komise pro umění a historické památky - veškerý novorenesanční mobiliář vyrobila kromě varhan, které pocházejí z varhanářské dílny bratří Riegrů v Krnově (opus 723 z roku 1899), na přelomu 19. a 20. století C.k umělecká škola dřevařská ve Valašském Meziříčí.
 
     Více než za I. světové války, během níž byly dne 17. prosince 1917 pro válečné účely zabaveny jen dva malé zvony zakoupené P. Valentinem Josefem Alexandrem a měděný hromosvodový drát, byl kostel poškozen v prvních dvou poválečných letech.
 
     "Już oglądamy owoce czeskiego "klidu a porzadku". Oto jeden z hochów czeskich dopuścił się hyrdzinnego postępku, budzącego w całem mieście zgrozę i oburzenie. We wtorek, 20 maja 1919 r., po nabożeństwie majowem, gdy lud jeszcze śpiewał pieśń do Matki Boskiej, rozległ się w kościele brzęk tłuczonego szkła. Powstało wielkie zbiegowisko irzecz wnet się wyjaśniła. Pokazało się, że to żołnierz wyszedł ze starego probostwa - gdzie się ci bohaterzy zakwaterowali, jak wszy w kożuchu - i rzucił glaszką do okna kościelnego. Piękny witraż (szyba z malowidłem) został zniszczony, spadająca flaszka roztłukła się na posadzce obok ołtarza Matki Boskiej. Szczęściem, że już było po nabożeństwie, bo flaszka byłaby śmiertelnie poraniła dzieci, klęczące w tem miejscu, a tak samo ksiądz przy ołtarzu nie byłby wyszedł cało. Nazajutrz żandarmerya wdrożyła śledztwo, a że byli świadkowie, więc winny żołdak czeski przyznał się do czynu. Cieka-wiśmy teraz, jaki nastąpi wymiar sprawiedliwości i czy szkoda będzie naprawioną. ..."
 
                                                         [Z Cieszyna i okolicy] In: Gwiazdka Cieszyńska roč. 72/1919, č. 43, s. 5.
 
     Během II. světové války, kdy byly spolu se zvony (dva z roku 1620 a jeden z roku 1921) pro válečné účely zabavovány i jiné měděné a mosazné předměty (např. svícny, ministrantské zvonky, …), byl kostel vážněji poškozen několika granáty, které dopadaly přímo do jeho bezprostřední blízkosti - válečné škody tak dosáhly výše 42.145,- Kčs.
 
      Díky korunovaci milostného obrazu Panny Marie Růžencové - "Starobohumínské", kterou ostravsko - opavský biskup Msgre František Václav Lobkowicz OPraem vykonal dne 7. října 2004, byl farnímu kostelu Narození Panny Marie ve Starém Bohumíně navrácen status lidového poutního místa.
 
     " … Smyslem všech malých i velkých poutních míst je víra lidí, záleží tedy jenom na věřících - poutnících, zda-li se starobohumínský farní chrám stane nebo nestane vyhledávaným  poutním místem. … "
 
                                                                                          Balcarová, L.: Na zázračný obraz se vrátily korunky.
                                                                    In: Oko - Bohumínské městské noviny roč. XIV/2004, č. 19, s. 11.